Ragdoll je plemeno koček s povahou psa. Ragdoll Vám bude přítelem, který vám věnuje čirou, nezištnou, absolutní lásku, odevzdají se Vám s nezaměnitelnou důvěrou hadrové panenky (RAG DOLL).

Historie

Ragdoll je takzvané hybridní plemeno, protože se nevyvinulo spontánně v přírodě, ale vzniklo lidským zapříčiněním. Vytouženého cílu bylo dosaženo letitou selekcí a výběrem konkrétního typu koček. Většina chovatelů se shoduje, že nového plene bylo docíleno křížením Peršanek, Birem, a Burmil, ale jak to bylo doopravdy zůstává záhadou.

Jednak základy položily kočky neznámého původu a také celý příběh zastírají různé úsměvné historky.

Jisté je, že plemeno založila Anna Barkerová ve městě Riverside, v Californii na počátku šedesátých let devatenáctého století. Původ všech ragdollů je možné zpětně vysledovat až do zakladatelských linii, které vytvořila. Dříve, než se začala věnovat chovu Ragdollů působila údajně jako úspěšná chovatelka perských koček, převážně černých. Základ plemene položila divoká, bílá, doouhosrstá kočka neznámého původu (někteří chovatelé se domnívají, že šlo o Tureckou angoru), jménem Josefína, která žila spolu se skupinou divokých koček v sousedství paní Barkerové, paní Pennels. Ve snaze prosvětlit záhadu vzniku plemene vzniklo několik barvitých příběhů, jejichž základem jsou velké, silně stavěné, klidné kočky se srstí, která nemá sklony k plstnatění.

Nejčastější historkou je, že Josephina v době březosti spadla pod auto a nehodu zázračně přežila. Podle paní Baker proměnila tato traumatická událost Josephinu v extrémně povolnou kočku. I tato historka má více verzí, třeba že koťátům byla v děloze autonehodou poraněna páteř a proto, byla povolná.

Další z úsměvných verzí říká, že Josefína byla nějak geneticky upravena při experimentu vládních jednotek. Tím její koťata získala neobvykle pasivní povahu, necitelnost k bolesti a tendenci „viset na rukou“. Nehledě na tuto nepravděpodobnou historku získalo plemeno jméno právě díky této vlastnosti – viset na rukou po zvednutí ze země stejně jako hadrová panenka (Ragdoll). To, že Ragdollové mají snížený práh bolesti je zřejmě další mýt. Po nechtěném šlápnutí na ragdollí ocásek se ozve úplně stejné zaječení, jako po přišlápnutí kteréhokoli ocásku jiného. Pravdou ale je, že někteří chovatelé pro jistotu dávají své kočky častěji kontrolovat veterinářem, aby pokud práh bolesti snížený mají, nedali najevo nemoc když by bylo už příliš pozdě. (K tomu je fajn použít jednou měsíčně „diagnostickou podestýlku“). Anna Barkerová dokonce v televizní reklamě házela s kočkami o zeď, aby dokázala, že se k ní důvěřivě opět vrátí. Žádný z chovatelů se s takovým přístupem neztotožňuje, v takovém případě se jedná o týrání zvířat a je pravděpodobné, že v takovýchto reklamách byla kočkám podána sedativa.

Z vědeckého hlediska, je více než nepravděpodobné, že by Josefínina genetická výbava moha být změněna nehodou. A ani žádný jiný genetický experiment prováděný před rokem 1960 nemohl takovou změnu zapříčinit. Každopádně se Barkerová snažila o uznání necitlivosti plemene Stanfordskou univerzitou, raději si ani nepředstavuji jakými testy musely její kočky projít. Nižší práh bolesti se stejně neprokázalo.

Mnohem pravděpodobnější je, že Josefína byla vybavena geny nesoucími tyto vyjímečné vlastnosti od svého narození. Projevily se, ale až na koťátech ze spojení s „panem pravým“. Podnikatelka tělem i duší paní Barkerová v Josefíniných koťatech okamžitě rozeznala potenciál a použila je k založení nového plemene.

První kočky, které Barkerová použila jako zakladatele, byli: Daddy War Bucks, Buckwheat, Fugianna, a Tiki. Povahu přisuzovala Barkerová hlavně Josefíně a vzhled plemene zase Daddy War Bucksovi, Josefíninině synovi. Jeho vzhled označovala Barkerová jako vzhled Birmy (dnešní ragdoll seal mitted), které bylo také novým plemenem a inspirovalo ji natolik, že podobný vzhled použila i u Ragdollů. Ale, že otcem Buckse byl kocour Birmy, jsou pouze spekulace. Jeho otec totiž nikdy nebyl viděn, ani znám.

Jak již bylo zmíněno, Barkerová měla duši podnikatele a aby ochránila své podnikatelské zájmy s plemenem, učinila ve světě čistokrevných koček opravdu neobvyklý krok. Zakoupila ochranou značku „Ragdoll“ a zavedla poplatky pro každého chovatele, který si kočku Ragdoll koupil a zapojil se tak do chovného programu plemene. Barkerová začala budovat také registr koček plemene Ragdoll, který se jmenoval International Ragdol Cat Association (IRCA). Brzo se pro plemeno nadchli i další chovatelé, ale Barkerová nastolila pro chovatele silná omezení a odmítala povolit registraci Ragdollů registrovaných v IRCA také v tradičních klubech chovatelů koček.

Několik chovatelů logicky tato omezení nepřijala a založila v roce 1975 Ragdoll Society patřící pod tradiční Cat Fancy (klub chovatelů a vystavovatelů koček). O pár let později se klub přejmenoval na Ragdoll Fanciers Club. Hlavním cílem klubu bylo, aby plemeno Ragdoll bylo uznáno tradičními organizacemi. O to se zasloužil zejména Danny Dyton, zakladatel klubu a první prezident organizace, působící od 1975 do 1970 a jako předseda výboru v letech 1979 - 1987. V roce 1993 klub opět změnil své jméno na Ragdoll Fanciers Club International (RFCI), který odrážel rostoucí zájem chovatelů v Japonsku a dalších zemích.

Dnes, existují ragdollové zapsaní v IRCA a ragdollové, kteří v IRCA nejsou. Barkerová zemřela v roce 1997, ale značka Ragdoll a IRCA zůstaly aktivní. Počet členů v IRCA se časem drasticky zmenšoval, a v dnešní době jich zůstala už jen hrstka.

Protože chovatelé IRCA nejsou oprávnění své kočky registrovat v ostatních organizacích, organizace dále funguje mimo tradiční Cat Fancy. V dnešní době je RFCI (Ragdoll Fanciers Cat International) větší než IRCA.

Tak byly položeny základy uznání Ragdollů v širším chovatelském světě a řady chovatelů se od té doby rozšiřují až do dnes. S více chovateli k původním registrovaným barvám a variacím byly uznány i další. CFA například uznává varietu VAN, barvu skořicovou a fawn. Plemenný standart je psaný průvodce definicí, která popisuje jak by měl ideální Ragdoll vypadat. Generální standart plemene vlastní RFCA. Na výstavách, jsou kočky posuzovány dle toho, jak se blíží psanému standardu. Ovšem standardy se mohou lišit mezi jednotlivými asociacemi a mezi jednotlivými zeměmi, ale relativně se shodují v hlavních znacích. Ragdoll má být velká kočka se silnou kostrou, s dlouhými chlupy, point znaky a a modrýma očima. To vysvětluje že se mohou do jisté míry na výstavách Ragdollové lišit, dle země z které byli importováni. Pro laika se rozdíly jeví jako nepodstatné. O plemenu se můžete dočíst, že ragdollové neradi loví. Já si to nemyslím. K myším nemají přístup, ale lov hmyzu milují, stejně tak jako lov hraček.